Církevní dějiny regionu Český Krumlov

Vývoj církevní správy:
Region Český Krumlov leží celý na území někdejšího doudlebského děkanátu, který však od středověku zaujímal i jihozápadní část dnešního okresu České Budějovice ohraničenou přibližně farami Boršov - Borovany - Nové Hrady; na západě probíhala jeho hranice blízko Prachatic a u rakouských hranic zabírala větší část Šumavy.

V pražské arcidiecézi bylo 53 děkanátů a doudlebský okrsek patřil v 15. století se svými zhruba 47 farami mezi středně početné. Funkce děkana vznikla na konci 13. století z potřeby farního kléru, který se tak chtěl spojit s biskupem nebo jeho zástupcem arcijáhnem. Děkan, původně mluvčí a představitel farářů, se však později stal spíše vykonavatelem příkazů svých nadřízených. Arcijáhenství, kterých vzniklo v pražské arcidiecézi po polovině 12. století deset, byla výlučně svépomocným aktem při vzniku církevní správy, a proto byla zcela závislá na biskupovi (od roku 1344 na arcibiskupovi). Doudlebské děkanství spadalo ještě s dalšími šesti do arcijáhenství bechyňského.

Koncem 14. století bylo sídlo doudlebského děkanství přeneseno na faru ve Velešíně a odtud po krátké době do Českého Krumlova, kde již zůstalo. Centrum bechyňského arcijáhenství se roku 1443 také trvale přesunulo z Bechyně na jih, kdy byl pro tento úřad zvolen českokrumlovský farář a zároveň doudlebský děkan Mikuláš ze Smržic. Tato hodnost však v polovině 15. století již neměla takovou váhu, jaká s ní byla spjata ještě před sto lety, protože byla zastíněna novými centrálními úřady arcibiskupa. V 15. a 16. století arcijáhenství většinou zanikla a zůstala jen titulárně, takže stoupl význam děkanátů.

I systém děkanátů však zastarával, a proto je kolem roku 1630 arcibiskup Arnošt Harrach nahradil 23 vikariáty. Vikáři již nebyli představiteli kléru jako kdysi děkani, ale zástupci arcibiskupa ve svěřeném území a vykonavateli jeho instrukcí. Síť vikariátů, jejíž hranice nebyly stabilizované, se teprve postupně dotvářela. Českokrumlovský vikariát byl ustanoven v podstatě na území celého doudlebského děkanátu a měl v 17. a 18. století 40 - 50 far (s výjimkou poklesu jejich počtu po třicetileté válce na 29). Roku 1700 byl rozdělen na českokrumlovský (21 far) a kaplický (23 far), v roce 1722 byl však kaplický vikariát opět zrušen a 17 beneficií bylo vráceno k Českému Krumlovu, ostatní byla připojena k vikariátu Českých Budějovic. Roku 1730 odpadla fara Velešín, která se stala sídlem nového vikariátu. Tento stav pak v zásadě trval až do roku 1789, kdy bylo zřízeno biskupství v Českých Budějovicích. To se dále dělilo na pět archipresbyterátů , které měly tvořit spojovací článek mezi vikariáty a biskupstvím, podobně jako dříve arcijáhenství stálo mezi děkanáty a (arci)biskupstvím. Význam archipresbyterátu byl ale teoretický. Archipresbyterát českobudějovický se skládal z osmi nově vymezených vikariátů. V rámci této nové organizace byl starý českokrumlovský vikariátní obvod rozdroben na vikariáty Benešov, Český Krumlov, Kaplice, Nové Hrady a Německý Rychnov (dnes Rychnůvek). Roku 1857 došlo z nařízení biskupa v Českých Budějovicích - Jana Valeriána Jirsíka - k novému územnímu členění diecéze a zaokrouhlování a dalšímu štěpení vikariátů. Místo dosavadních pěti archipresbyterátů jich vzniklo osm, které obsahovaly vždy čtyři vikariáty. V novém archipresbyterátu v Českém Krumlově se nyní spojilo území nových vikariátů Vyšší Brod, Kaplice, Český Krumlov a Horní Planá o 10 až 13 beneficiích, jež v jádru tvořila až do konce 18. století jeden církevní správní celek. V této podobě vydržela církevní správa Českokrumlovska jedno století. V současné době se rozloha vikariátů shoduje s hranicemi okresů. Ve vikariátu Český Krumlov se nachází 46 farností, přičemž deset z nich zůstávalo od druhé světové války dlouhodobě neobsazováno zejména v důsledku vyhnání německého obyvatelstva a zřízení nepřístupného pohraničního pásma v letech 1949 - 1989 a vojenského prostoru od roku 1949/50.

Náboženský vývoj:
O počátcích křesťanství v jižních Čechách není známo nic jistého. Upomínkou na misie z Řezna zde ještě před založením pražského biskupství (roku 973) mají být pozdější kostely zasvěcené sv. Wolfgangu, jehož kult se v regionu Český Krumlov vztahuje ke Kájovu. Velmi starého původu, z doby od konce 12. do 13. století, jsou kostely v Boleticích, Černici, Doudlebech, Přídolí a Horní Stropnici. K černickému kostelu se dokonce váže pověst, že tu měl svou primici (první mši) sloužit bratr sv. Vojtěcha - Radim.

Ve 13. století se zahušťovala síť osídlení a kostelů především v nejjižnější části jižních Čech. Fundátory zde byli hlavně šlechtici, biskupové a kláštery. S panovníkem soupeřili Vítkovci, z nichž byla zvláště úspěšná větev Rožmberků. Při zakládání kostelů a klášterů byla politicko-hospodářská moc těsně spjata se zbožnými pohnutkami.

Prvními řeholníky, kteří se usadili na Českokrumlovsku, byli cisterciáci povolaní roku 1258 Vokem z Rožmberka z Wilheringu do kláštera Vyšší Brod. Tento klášter byl po 350 let rožmberskou hrobkou a představuje tak nejvýznamnější české rodové mauzoleum. Za pomoci zakladatelského rodu vybudovali zdejší cisterciáci během 13. a 14. století poměrně velké panství, obsahující více než 70 vsí, 13 dvorů a jedno městečko. Český král Přemysl Otakar II. uvažoval roku 1259 o založení cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna, k uskutečnění jeho záměru však došlo až v roce 1263. Za mateřský klášter vybral rakouský Heiligenkreuz, čímž chtěl posílit vzájemné vazby mezi českými a bývalými babenberskými zeměmi. Největší

Přemyslova církevní fundace se však hlavně měla stát oporou jeho moci proti rozpínavému rodu jihočeských Vítkovců, čemuž také odpovídalo skutečně královské obdarování kláštera rozsáhlými pozemky. Spolu s dalšími nadacemi (zejména od Bavora ze Strakonic) představovala Zlatá Koruna před husitskými válkami jedno z nejrozsáhlejších duchovních panství země. Její država zahrnovala 150 vesnic, z nichž více než 100 založili mniši, 20 dvorů a městečko Netolice.

Benediktini byli na Českokrumlovsku zastoupeni pouze v Zátoni. Tento újezd, který benediktinům v Ostrově u Prahy věnoval český kníže Břetislav I. kolem poloviny 11. století, využili mniši před rokem 1310 k založení svého proboštství. To však zaniklo roku 1491, kdy bylo spojeno s klášterem eremitů v Přední Výtoni. Roku

1350 založili Rožmberkové ve svém sídelním městě Českém Krumlově konvent minoritů a klarisek (minoritský klášter ve městě Český Krumlov) a roku 1384 darovali eremitům kapli a šest cel v Přední Výtoni. Eremitům bylo roku 1491 povoleno řídit se řeholí. sv. Františka z Pauly (pavláni), velmi brzy však od přísných pavlánských zvyklostí ustoupili. Nejstarším pavlánským klášterem v Čechách je proto až Kuklov u Brloha (Hrad a klášter Kuklov), a to zásluhou Rožmberků, kteří roku 1495 povolili těmto kajícím poustevníkům, aby se tu usadili.

Patronát nad farami na Českokrumlovsku vykonávali ve středověku zejména Rožmberkové a cisterciáci z klášterů Vyšší Brod a Zlatá Koruna. Nejobvyklejším způsobem nabytí patronátního práva byla fundace, která představovala poskytnutí všech hmotných prostředků potřebných pro chod kostela nebo beneficia, včetně zajištění přiměřené výživy pro beneficiáta. Patronát v sobě zahrnoval více různých práv, v nichž přední místo zaujímalo právo prezentační (podací), tj. právo navrhovat na uprázdnění beneficium určitého duchovního, kterého pak schvalovala příslušná církevní vrchnost. Dále měl patron omezená práva ohledně církevního jmění. Nikdy však nesměl zasahovat do záležitostí čistě duchovních a vizitací se směl zúčastnit, jen pokud to výslovně připouštěla nadační ustanovení. Právě v této oblasti docházelo k největším sporům. Poměrně četná pak byla různá čestná práva, zejména právo na čestné místo při veřejných procesích, na zvláštní lavici v kostele, právo mít v kostele erb atd. Patron neměl žádné závazky, pokud je na sebe výslovně nevzal jako fundátor. Postupně však vyplynula povinnost zastupovat a hájit svůj kostel a nést všechna jeho veřejná břemena. Konkrétní rozsah patronátních práv i povinností se však lišil. O jiný právní vztah šlo u far inkorporovaných (přičleněných) nějaké duchovní instituci. Týkalo se to zlatokorunského kláštera, jemuž papež inkorpoval roku 1400 pět far, na nichž dovolil působit řeholníkům. Farářem těchto beneficií byl přímo opat kláštera starající se o ně prostřednictvím svých mnichů. K jejich obsazování souhlas církevní vrchnosti (arcibiskupa) nepotřeboval. Cisterciáci jako členové kontemplativního řádu sice neměli žít mimo klášter, a tím pádem ani vykonávat duchovní správu na světských farách, péče o fary však přinášela klášteru velký užitek, protože bylo postaráno o výživu určitého počtu mnichů a do klášterní pokladny o nadbytečné příjmy inkorporovaných far a desátky.

Ačkoliv byly na přelomu 14. a 15. století patrony far doudlebského děkanátu mocné katolické vrchnosti, příslušníci sekty valdenských se zdržovali hlavně na dominiu pánů z Jindřichova Hradce a nejblíže se vyskytovali jen v Českých Budějovicích a zřejmě i v oblasti Českého Krumlova.

Krumlovský děkanát nebyl přímo živnou půdou husitství, přesto však byl zasažen duchem husitské reformace. V jeho jihovýchodní oblasti, v Žumberku, působil laický teolog Tomáš Štítný ze Štítného, jenž byl ve svých kázáních blízký mravní přísnosti reformátora Jana Milíče z Kroměříže. Tomáš Štítný byl schopen v české řeči přiblížit prostým lidem i složité teologické problémy. Jeho dílo nesené v duchu nenásilí si získalo velký ohlas v českém reformním prostředí. K reformátorům patřil také probošt kostela Všech svatých na Pražském hradě Petr II. z Rožmberka, podporovatel církevních ústavů, mystický spisovatel a reformátor kléru. Jeho synovec Jindřich II. byl v úzkém kontaktu s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, vyznavačem zdrženlivého života, v jehož latinské mystické poezii se zračí marná touha po naplnění ideálů a pesimismus.

K husitům zpočátku patřil Oldřich II. z Rožmberka, který byl v tomto ohledu silně ovlivněn svým poručníkem Čeňkem z Vartemberka. Roku 1417 přikázal Oldřich všem kněžím z rožmberských panství, aby podávali Svátost oltářní podobojí, nebo aby odešli. Někteří kněží byli ze svých far vyhnáni. Vojenské vpády radikálních a nekompromisních utrakvistů však již roku 1420 přivedly Oldřicha i jeho poručníka zpět ke katolické církvi. Téhož roku odešlo do nově založeného husitského Tábora několik jednotlivců z Českého Krumlova a dalších pěti rožmberských městeček. Roku 1420 dobyli husité klášter Zlatá Koruna, jehož statků se postupně zmocnil Oldřich II. z Rožmberka. Stranou jejich vojenského zájmu nezůstal ani klášter Vyšší Brod. Ten však nebyl napadením v roce 1422 vážněji poškozen a ani jeho pozemkové vlastnictví neutrpělo velké škody. Husité se pak neúspěšně snažili dobýt Český Krumlov. Konec jejich tažení do jižních Čech způsobila až smrt vojevůdce Jana Žižky z Trocnova roku 1424.

Na Českokrumlovsku se utrakvismus příliš nerozšířil. Tento region spolu s dalšími jihočeskými oblastmi proto v 15. století patřil k silně katolicky orientovaným centrům Čech. Katolickým styčným bodem pro Čechy se stal právě Český Krumlov. Došlo dokonce ke vzniku dvou nových klášterů. Roku 1455 bylo založeno proboštství třeboňských augustiniánů kanovníků v Borovanech a roku 1495 povolili Rožmberkové pavlánům, aby si postavili klášter v Kuklově u Brloha. Byla to však již doba obecného úpadku církevního života, který se promítal i do klášterů. Dlouhodobě se projevoval v kdysi skutečně vzkvétajícím klášteře Zlatá Koruna, který ztratil své významné postavení během husitských válek, kdy byl zle poškozen husity a o pozemky oloupen Rožmberky. Značně oslabený klášter nebyl schopen obsazovat své inkorporované fary a život uvnitř jeho zdí se v 16. století rozhodně nedal nazývat duchovním. Vilém z Rožmberka proto chtěl využít svého patronátního práva nad Zlatou Korunou, které na jeho rod přešlo z rukou krále roku 1493, a klášter zrušit. Ten si však své právo na existenci nakonec uhájil. Úpadek kláštera v Borovanech byl v podstatě ukončen morovou epidemií roku 1557, kterou přežil jen jediný kanovník. Po čase se klášterní statky dostaly do zástavy a pak (roku 1600) do dědičného držení Rožmberků. Krátce po polovině 16. století zanikla také komunita pavlánů na Kuklově a eremitů v Přední Výtoni.

Ochablost katolické církve a nedobrý život řeholníků i světských kněží usnadňovaly v 1. polovině 16. století pronikání luterství i do dříve silně katolické oblasti Českého Krumlova a okolí. Mnoho luteránů bylo nejen v Českém Krumlově, ale i na území kláštera Vyšší Brod. Katolíci však, posíleni Tridentským koncilem, začali po polovině 16. století vyvíjet horlivější aktivitu. Od husitských válek uprázdněný pražský arcibiskupský stolec byl roku 1561 obsazen Antonínem Brusem z Mohelnice, který pořádal konvokace (svolání) kléru podle děkanátů za účelem utužení jejich kázně a mravů. Pomocníkem jeho nástupců byl v tomto směru např. českokrumlovský farář Jiří Cetl Netolický, jenž byl zároveň doudlebským děkanem a arcijáhnem bechyňským.

Ještě významnější roli v rekatolizaci hráli jezuité, které do Českého Krumlova povolal roku 1584 Vilém z Rožmberka a roku 1591 jim předal patronát nad českokrumlovskou farou. Jezuitské misionáře si zvaly i jiné vrchnosti, včetně opata kláštera Vyšší Brod Harze. Harz prováděl rekatolizaci na klášterním panství roku 1588, ne však bez násilí. Velkou ztrátou pro katolickou církev byl roku 1592 skon Viléma Rožmberka, což bylo pociťováno o to více, že nástupcem se stal jeho bratr Petr Vok hlásící se k Jednotě bratrské. Za stavovského povstání roku 1618 byli vyhnáni i českokrumlovští jezuité, kteří se ze svého rakouského azylu vrátili do Krumlova až krátce po bitvě na Bílé hoře roku 1620. V letech 1621-1623 následovalo vypovězení všech nekatolických kněží z českých zemí a v letech 1627 - 1628 prohlášení katolické víry za jedinou povolenou. Rekatolizace jižních Čech, která se v Českém Krumlově neobešla bez pálení "kacířských" knih, se zdála být roku 1630 ukončená.

Duchovní přerod jižních Čech byl hlavně dílem řeholí, neboť světského kléru bylo ještě do konce 17. století málo. Proto kláštery obsazovaly nejen své inkorporované, ale též patronátní fary, i když to bylo v rozporu s ustanoveními tridentského koncilu. Již v 16. století spravovali vyšebrodští mniši jednu svou patronátní faru a postupně obsadili i ostatních 14. S přibýváním světských kněží na přelomu 17. a 18. století se však postavení řeholníků na patronátních farách zhoršovalo a kláštery musely o své pozice bojovat. Dlouholetý spor v této věci

vedl klášter Vyšší Brod, kterému se nakonec podařilo prokázat i inkorporaci všech svých 15 beneficií a při roku 1781 vyhrál. Arcibiskupská konzistoř by však raději všude viděla světské kněze, a to i na farách klášterům inkorporovaných. Nelibě totiž nesla, že řeholníci jsou v osobních záležitostech vyňati z její pravomoci a na přivtělených farách jí (na rozdíl od patronátních) nepodléhají ani v záležitostech duchovní správy (exempce klášterů podřízených přímo papeži). Také českokrumlovští vikáři žárlivě střežili práva svého nadřízeného úřadu a vizitovali i fary inkorporované klášteru ve Zlaté Koruně, který je osazoval opět od poloviny 17. století až do roku 1785. Další spory vedla konzistoř se světskými patrony, v českokrumlovském vikariátu zejména s Eggenberky, kteří zde v 17. a na počátku 18. století disponovali patronátním právem nad 8 - 9 farami, a občas i s Buquoyi, pod jejichž patronát tu roku 1700 patřilo 11 far. Jablkem sváru byla zejména snaha šlechtických patronů o rovnoprávné postavení jejich zástupců vedle církevních činitelů při instalaci farářů.

Patroni pro své zástupce mj. vyžadovali důstojné uvítání novým farářem, provázené vyzváněním kostelních zvonů, možnost napomenutí farníků i instalovaného faráře a přední místo při následné hostině. Dále projevovali snahu o kontrolu činnosti duchovních v jednotlivých beneficiích, vrchní dohled nad kostelními penězi a libovolné zacházení s majetkem kostela, o jehož skutečném stavu nechtěli např. Eggenberkové informovat jeho pravého správce - faráře.

Od druhé poloviny 17. století se pomalu začaly stabilizovat církevní, společenské i hospodářské poměry. Tak byla roku 1651 dokončena renovace budov borovanského proboštství, které bylo sice obnoveno výnosem císaře Ferdinanda III. již roku 1630, ale k první řádné volbě probošta se přistoupilo až v roce 1662. Došlo i k rozkvětu obou cisterciáckých klášterů a ten pokračoval i v průběhu 18. století. Klášter Vyšší Brod dosáhl neobvykle vysokého počtu mnichů - 58, a klášter Zlatá Koruna patřil za opata Matěje Aleše Ungara ke vzorovým klášterům celé českomoravské cisterciácké provincie. Tyto původně na kontemplaci soustředěné kláštery odpovídaly na změněné klima doby svým otevřením se světu a zmiňovaným působením ve světské správě. Mniši jsou proto stále více na cestách, slouží mše i na jiných farách jako hosté, starají se o rušné poutní místo a poutní kostel Kájov, jsou přítomni instalaci vikáře v Českém Krumlově apod. Zlatokorunští opaté byli často zváni do konventní školy minoritů v Českém Krumlově, aby se jako předsedové či oponenti zúčastňovali disputací na různá teologická a filozofická témata podle vzoru pražské univerzity. Konvent minoritů a klarisek zažíval v té době svůj nový rozmach, což se projevilo i na jeho velké oblíbenosti ve městě i u českokrumlovské vrchnosti. Počet duchovních ústavů rozmnožil roku 1677 hrabě Ferdinand Buquoy založením kláštera servitů v Nových Hradech. Důvodem mělo být jeho poděkování za uzdravení z těžkého zranění, které utrpěl v bitvě s Turky roku 1664.

Na pozadí zatím velmi málo prozkoumaného náboženského života kolem farních kostelů v 17. a 18. století plasticky vystupuje ruch na poutních místech, mezi něž patřil např. Kájov, Římov, poutní kostel Svatý Kámen, Dobrá Voda a Svatá Anna (dnes Hojná Voda) u Nových Hradů. Katolické náboženství zapustilo v celých jižních Čechách hluboké kořeny, takže se zde k němu na konci 18. století hlásila drtivá většina obyvatel a Tolerančního patentu z roku 1781 využil jen nepatrný počet Jihočechů.

Na bohatý náboženský život však koncem 18. století tvrdě dopadla osvícenská racionalizace reforem císaře Josefa II. Společně s přebujelou barokní zbožností a formální okázalostí církve totiž byly bourány i nosné prvky náboženského a společenského života. Kromě mnoha kaplí se rušila i poutní místa a ve jménu intenzívnější práce se zakazovaly poutě, které byly mnoha vazbami spjaty s celým životem širokých vrstev obyvatelstva. Při rozptylování kostelního jmění osvícenci přehlédli, že kostely půjčující peníze (získané převážně ze zbožných odkazů) za nízký 5 - 7 % úrok vlastně plní funkci záloženského systému. Dlouho pak trvalo, než se v 19. století vytvořila síť záloženských spolků, které za snesitelný úrok poskytovaly úvěry dříve snadno přístupné u farních kostelů.

Reformám císaře Josefa II. padl za oběť roku 1782 klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově, mužský konvent byl pak v menším rozsahu obnoven. Konvent klarisek koupil kníže Jan Schwarzenberg a umístil sem vdovy a sirotky po svých zaměstnancích. Roku 1864 sem přišly školské sestry de Notre Dame z Horažďovic a zřídily si zde dívčí školu. V současné době je objekt upraven na byty.

Jen o vlásek unikl zrušení klášter ve Vyšším Brodě. Nepřežil však klášter ve Zlaté Koruně, který byl po svém zrušení roku 1785 prodán jako v předešlém případě knížeti Janu ze Schwarzenberku a po neúspěšných pokusech dvou podnikatelů o rentabilní provozy a po neuskutečnění plánů přestavby kláštera na zámek (1814) byl klášter až do roku 1908 využíván pouze pro hospodářské účely. Dnes slouží veřejnosti jako památkový objekt.

Pro světské účely - na schwarzenberský zámek - byla přestavěna prelatura kláštera augustiniánů v Borovanech. Řeholníci mohli buď odejít do duchovní správy nebo do jiného nezrušeného kláštera, či se nechat penzionovat. Z majetků zrušených klášterů a kostelů byly zakládány nové kostely v odlehlých, těžko přístupných místech, v českokrumlovském regionu zejména na Šumavě. Tento počin byl jedním z mála pozitiv josefinských reforem.

V důsledku ukončení činnosti celého Tovaryšstva Ježíšova (jezuitského řádu) roku 1773 byla zrušena jezuitská kolej v Českém Krumlově (Horní č. p. 154), která byla adaptována na kasárna a koncem 19. století upravena na český hotel "U růže". Roku 1777 bylo zrušeno jezuitské gymnázium ve městě a přeměněno na hlavní školu. Následkem rušení klášterních škol, které byly nahrazeny prakticky zaměřenými vzdělávacími ústavy, byl kolem roku 1800 velký nedostatek kněží. Nižší školství v regionu, ponechané dozoru duchovenstva, budoval hlavně kaplický farář Ferdinand Kindermann (zemřel 1802), žák "otce katolického osvícenství v Čechách" K. H. Seibta. Ten byl učitelem i hraběte Ferdinanda Longuevala - Buquoye, který dal vzniknout organizované veřejné péči o chudé na základě farních obcí.

Reakcí na reformy Josefa II. byla citová zbožnost, "mysticismus", která odpovídala romantickému hlasu doby. Obrat k tradici Tridentského koncilu zaznamenávala v té době celá Evropa, Čechy však byly silně zakotveny v (katolickém) osvícenství. Styčným bodem této katolické restaurace se v Čechách stal klášter ve Vyšším Brodě a kněžský seminář v Českých Budějovicích. V tomto období vynikla osobnost jednoho z nejvýznamnějších českých biskupů 19. století, jímž byl Jan Valerián Jirsík (biskupem v Českých Budějovicích v letech 1851 - 1883).

Málo velkého průmyslu a nepřítomnost proletariátu způsobily, že protináboženská socialistická agitace nenalézala v jižních Čechách oporu. Církev tu měla velmi silné postavení, 90 % lidí zde byli katolíci. Církevní vliv zde nebyl šířen pouze kázáním v kostelech, ale i např. distribucí katolických tiskovin. V roce 1900 byl založen německý katolický list pro jižní Čechy "Ladbote". Po roce 1908 byl tištěn v Českém Krumlově a během první světové války vycházel dokonce denně, čímž se stal prvním německým katolickým deníkem v Čechách. Opěrným bodem německých katolických aktivit se stal klášter Vyšší Brod, který pořádal lidové mise a organizoval spolky (P. Winter roku 1908). Po první světové válce založili zdejší mniši německý diecézní list "Kirche und Heimat" (1922). Zajímavá je i pedagogická činnost cisterciáků z kláštera Vyšší Brod, kteří na přelomu 19. a 20. století vyučovali na gymnáziu v Českém Krumlově a na biskupském semináři v Českých Budějovicích. Z dalších aktivit je třeba zmínit ještě zásluhu P. Valentina Schmidta o znovuzavedení Pašijových her v Hořicích na Šumavě (Pašijové hry - historie). Češi své samostatné centrum postrádali, proto zde museli razit cestu jednotliví kněží.

Po vzniku samostatného Československa se roku 1920 zrodila nová Československá církev, k níž však v jižních Čechách nepřešlo mnoho katolíků. Nepříznivým zásahem do náboženského vývoje bylo obsazení Sudet Německem v letech 1938 - 1945, kdy byla německá část jižních Čech, do níž spadala značná část dnešního regionu Český Krumlov, připojena k diecézi Linec. Roku 1941

zrušilo gestapo klášter Vyšší Brod, v němž v té době žilo 60 mnichů a 9 laických bratrů. Po válce se konvent vrátil, téměř obratem však byli vyhnáni němečtí řeholníci, jichž byla většina. Hrstku českých cisterciáků pak rozpustili komunisté roku 1950 a v témže roce zrušili i konvent minoritů v Českém Krumlově.

Klášterní život ve Vyšším Brodě byl obnoven roku 1990 a je nyní jedním ze dvou "živých" mužských klášterů cisterciáckého řádu v České republice (druhým je klášter v Oseku, který je podřízen Vyššímu Brodu). Osazení minoritského konventu v Českém Krumlově není v silách málo početného řádu minoritů a ani to neumožňuje současný stav konventních budov. Následkem vyhnání německého obyvatelstva Čech a zřízení nepřístupného pohraničního pásma bylo opuštěno, vykradeno, poškozeno nebo zcela zničeno 10 kostelů na Šumavě. V současné době je pociťován velký nedostatek duchovních správců v řadách všech zde působících křesťanských církví, takže není výjimkou, když se jeden duchovní stará o více far. Z toho důvodu i v českokrumlovském vikariátu trvale vypomáhají katoličtí kněží z Polska.

(jh)

Další informace:
Církevní dějiny města Český Krumlov
Církevní objekty v regionu Český Krumlov
Historie Židů v Rožmberku nad Vltavou
Klášterní lékárna ve Vyšším Brodě
Kostel sv. Mikuláše v Rožmberku nad Vltavou
Nejstarší rukopisy vyšebrodského kláštera
Pavláni a poutě v Přední Výtoni
Založení kláštera ve Vyšším Brodě
Závišův kříž ve vyšebrodském klášteře
Život ve vyšebrodském klášteře
Dva loučovické kostelíky