Historie voroplavby v

Nejstarší písemné zmínky dokládající plavení dřeva v prostoru jižních Čech pocházejí sice již z první třetiny 12. století, ale první informace o výhodnosti plavby na Vltavě se vztahují až k nařízení Karla IV. o jezech a clech z roku 1366.

Teprve 16. století přináší další materiál týkající se jak plavení dřeva v nesvázaném stavu (typické pro horní tok řeky Vltavy), tak samotné voroplavby, která vyžadovala určitý průtok vody a byla proto využívána většinou až na středním a dolním toku Vltavy. V 16. století se plavba stala jednoznačně nejlacinějším způsobem dopravy, jehož důležitost zvyšovala rostoucí spotřeba stavebního dřeva, obchod se solí a ostatním artiklem. Voroplavbu jako typickou součást života obyvatel kolem Vltavy (nejen této řeky, plavilo se tehdy i po menších tocích, jako např. po Lužnici či Otavě) ztvárnil i autor známých vyobrazení renesančních měst J. Willenberg, když na vedutu nedaleké Bechyně přikreslil také několik vorů.

Od roku 1562 se Český Krumlov stal prvním vltavským vazištěm. Další rozmach přinesl rok 1575, kdy se plavba stala zcela svobodnou, bez ohledu na stavovskou příslušnost či majetek. Vzrůst významu voroplavby této doby dokládají též zmínky o existenci plaveckých cechů, jejichž patronem a ochráncem byl sv. Prokop nebo sv. Mikuláš, nebo nejstarší dochované normy určující velikost jednoho "vltavského pramene" (šířka pramene se pohybovala kolem šesti metrů).

Závažné úpravy toku Vltavy přinesla třicetiletá válka (návrhy strahovského opata Kryšpína Fuka - 1585 - 1653) a pak především 18. století, na jehož počátku se znovu objevily staré návrhy na spojení Vltavy s Dunajem a v jehož průběhu bylo vypracováno několik navigačních patentů a právních norem upravujících plavební režim. Důvodem vzrůstajících snah po splavnění horní Vltavy, propojení povodí Vltavy a Dunaje a laciné dopravě dřeva do Vídně a do Prahy, byl chronický nedostatek dřeva ve velkých městech. Nejvýznačnější počin této doby - stavba Schwarzenberského plavebního kanálu (postaven v letech 1787 - 1789, dokončen proražením tunelu pod Jelením v roce 1821) - je spjat se jménem schwarzenberského projektanta Josefa Rosenauera (1735 - 1804).

Další zintenzívnění obchodu se dřevem přinesl rok 1823, kdy Schwarzenberkové obdrželi privilegium k plavbě dřeva do ciziny. Výnosný export jihočeského dřeva kulminoval během 2. poloviny 19. století, kdy se úpravy vodních toků omezily jen na udržovací práce, neboť železnice téměř zatlačily lodní dopravu a pro voroplavbu dostačoval dosavadní stav.

Po první světové válce, a především v době hospodářské krize, byl rozsah voroplavby výrazně omezen a poslední vory projely Prahou v roce 1947. Poté se voroplavba provozovala na Vltavě pouze v místním měřítku do roku 1960. Do současnosti se nedochoval ani svérázný folklór kdysi dobře placených plavců ani plavecké názvosloví.

(as)

Další informace:
Vyhlídkové plavby
Poslední vory na Vltavě
Vory na horní Vltavě
Čertova stěna, pokusy o splavnění čertových proudů
Stavba Lipenské přehrady